Pojeďte s námi za dobrodružstvím!

Expediční deník

 

Neděle 18. srpna

/odjezd z Brna/

Přijíždím v 15:40 vlakem do Brna a jdu k městským lázním na Kopečné. Už tam je jedna slečna (Pavla) s rodiči. Čekal jsem, že tam už bude víc lidí. 

Přesunujeme se na lavičku do stínu. Mezitím přichází Honza (hudebník) s kytarou a několika kufry a ptá se, jestli taky jedeme do Bulharska. Za chvíli vidím na protější lavičce Janu. Expedičníci se začínají scházet a zavazadla se hromadí. Plno známých tváří, ale i spoustu neznámých. Představujeme se, ale většinou jména hned zapomínám, jako vždy. 

Přesně v 17 hodin přijíždí autobus s dvojicí řidičů Aleš a Mirek, stejně jako loni. Začínáme nakládat věci.

V 17:30 odcházíme do katedrály, kde má být společná modlitba s otcem biskupem. Čekáme, protože otec biskup se někde zdržel. Mezitím Martin (alias Anička) vytahuje kytaru a zpíváme několik chval. Přichází otec biskup Vojtěch, začíná modlitba a krátká promluva. Ještě jdeme do zákristie na záchod a vracíme se k busu. Krátce před 19. hodinou vyrážíme na jihovýchod.

V buse probíhá klasické představování. Po jednom chodíme k mikrofonu a říkáme pár věcí o sobě. Je tu mimo jiné 5 Janů, 4 Lídy a 4 Tomášové. Martin se představuje jako Anička, protože jede jako náhradník za nemocnou sestru. Abychom v tom neměli zmatek, tak Filip se představuje jako Terka a Terka jako Filip :)

Po představení se rozdávají Hlaholy a v autobuse to začíná vřít. Jsou tu tři kytaristi (Martin, Honza, Vítek) a jeden houslista (bohoslovec Tomáš), takže jsme expedice s vlastní kapelou. Všichni hrají skvěle.

Přejíždíme slovenské a za nedlouho i maďarské hranice. Mobilní telefony nás začínají vítat v zahraničí.

V Maďarsku jsou dvě zastávky na záchod. V jednu hodinu v noci nás budí kontrola na Rumunské hranici...

Pondělí 19. srpna

/Rumunsko, Svatá Helena, Gerník/

V Rumunsku zastavujeme na záchod kolem čtvrté hodiny. Je zcela jasná obloha a všude tma, takže je krásně vidět Mléčná dráha. Přišel nás navštívit místní pejsek. Nechá se podrbat od Káji. Když nastupujeme do autobusu, tak se tváří, že chce jet s námi.

Otec Roman oznamuje, že si máme posunout čas o hodinu dopředu. Zapínám mobil, koukám na hodiny a v tom čas sám přeskočí o hodinu. Chytrý telefon :)

V sedm hodin ráno přijíždíme do Svaté Heleny – české vesnice v rumunském Banátu.

Přebalujeme si věci na přechod do Gerníku (další česká vesnice). Nejdřív si beru velký batoh i se stanem, ale když vidím, kolik lidí chce jít nalehko, tak na to kašlu a beru si jen malý batůžek. V Gerníku se prý dá za 350 Kč ubytovat.

Sui vede společnou modlitbu. Každý dostává tři provázky a má najít někoho do dvojice, s kým se bude modlit na jeho úmysl a vymění si s ním jeden provázek. Modlím se s Fandou a následně s bohoslovcem Lukášem. Jsme tu dva Lukášové a oba od Nového Města na Moravě. Vtipné je, že jsme se před expedicí neznali, pouze od vidění.

Do Gerníku vyrazilo asi 30 lidí. Zbytek zůstává ve Svaté Heleně. Na konci vesnice potkáváme pasáčka se stádem koz. Obzor lemují větrné elektrárny. Čeká nás 15 – 20  km.

Ve třetině cesty klesáme prudkým svahem do údolí a zastavujeme u Kulhavé skály. Je to skála s velikým průchodem. Vylézáme nahoru. O kousek výš je nějaká malá jeskyně. Ještě tu má být jeskyně jménem Vranovec, ale asi kousek jinde...

Po prohlídce skály se vracíme do údolí k potoku, kde máme menší svačinu. Honza se dělí o kus sýru, který koupil ve Svaté Heleně.

Stoupáme vzhůru. Jdeme po červené značce, ale ta po nějaké době zmizí. Nejsme si jisti, jestli jdeme správně, tak chvíli bezradně stojíme. Šel jsme se mezitím podívat kousek napřed, ale značku jdem nenašel. Pak přišel Kamil a usoudil, že jdeme správně, tak pokračujeme. Má pravdu. Za chvíli se značka zase ukázala. Všude je plno krásných, sladkých ostružin.

Ve druhé třetině cesty přicházíme k odbočce k Turecké díře. Má to být nějaká jeskyně. Necháváme batohy na křižovatce a jdeme se tam podívat. Káťa zůstává u batohů. Jedna menší skupinka nešla k jeskyni, ale dál do Gerníku.

Jeskyně zcela předčila moje očekávání. Vcházíme dovnitř obrovským vchodem, který může mít na výšku 8 – 10 metrů. Na šířku má asi 12 metrů. Vedle je ještě jeden menší vchod. Teplota je tu o dost nižší, než venku. Mrzí mě, že jsem si nevzal čelovku, ale naštěstí někteří mají. Prohlížíme si jeskyni a zjišťujeme, že jeskyně pokračuje dál do nitra země. Stoupám s jednou skupinkou levou stranou a poté je tam docela prudké klesání. Je tam kluzká hlína. K mému překvapení se vpravo dole vynořují světla čelovek. Je to další skupina, které to vzala druhou stranou a přišli zdola. Jdeme co nejdál to jde. Místy jsou vidět malé krápníky. Po zemi teče voda. V jedné části poletují netopýři, které vyrušilo světlo baterek. Občas mi spadne kapka studené vody za krk. Snažím se držet někoho se světlem, abych se neztratil :) Zpět se vracíme druhou stranou, než jsme přišli. Venku je krásně teplo.

Vracíme se k místu, kde jsme nechali batohy a pokračujeme dál. Přicházíme k rozcestníku, na kterém jsou české turistické značky. Jíme ostřužiny, špendlíky a švestky.

Potkáváme dva české turisty, kteří procházejí všemi českými vesnicemi v Banátu. Radí nám, že pokud na nás zaútočí smečka psů, máme po nich házet kameny. Doufám, že tuto radu nebudeme v praxi potřebovat.

Jdeme přes velikou planinu se suchou trávou. Na slunci je horko, v lese příjemně .

Kolem 16. hodiny přicházíme do Gerniku a u prvního stavení dočerpáváme vodu a odpočíváme. Kamil zjišťuje, kde je hospoda a pan Nedvěd, který nás má ubytovat. Přicházíme do hospody, kde už sedí Jenda a další, kteří šli napřed (ti co nešli k Turecké díře). V hospodě se ptáme na pana Nedvěda. Posílají nás kousek dál. Prý je to pekař. Jdeme tedy k němu, ale je tam paní, která je z našeho počtu trochu v šoku :)

Ubytovává se nás asi 20 ve třech pokojích. Každý pokoj má záchod, který slouží zároveň jako sprcha. Tomáš domlouvá večeři a snídani. Bude to stát i s ubytováním pouze 300 Kč. Můžeme platit v českých korunách. Ti kdo se neubytovali, šli ještě dál, a spali buď pod širákem nebo pod stanem. Několik lidí šlo ještě na výlet k mlýnům.

Mě už se nikam nechtělo. Jdeme do hospody. Dáváme si zmrzlinu, pivo, brambůrky, ... Máme domluvenou večeři na 20:00. V 19:45 se scházíme na modlitbu, kterou vede bohoslovec Tomáš.

Místní jsou zde velmi pohostinní. Dostáváme nudlovou polévku. Poté co jsme ji snědli, přináší nám další :) Následuje čevabčiči (prý pejsek a kočička). Je to maso s opečenými bramborami, k tomu sýr a kečup nebo hořčice. Jako zákusek ještě roláda. Jsme nacpaní k prasknutí.

Po večeři se přesunujeme ven, kde Tomáš hraje na housle a Honza na kytaru. Ostatní zpívají a tancují. V deset jdu do sprchy, s tím, že se ještě vrátím, ale jsem tak unavený, že jdu raději spát. Prý se hrálo a zpívalo až do půlnoci.

Úterý 20. srpna

/Sichevita, Vidin, Borovets/

Vstáváme už v 6:15, protože v 10:00 na nás má čekat autobus o 10 km dál. V půl sedmé jdeme na snídani. Místní nám připravili klobásky s vaječnou omeletou, sýr, chléb, čaj, kávu a také koláče a dokonce kbelík čerstvého mléka. Mohli jsme si také něco koupit v místním obchůdku.

V půl osmé opouštíme Gerník. Jdeme stále z kopce, protože se přibližujeme k Dunaji. Před desátou přicházíme do vesnice Sichevita (česky Sykovice). Zde už s češtinou u místních obyvatel neuspějeme. Tato vesnice je zcela rumunská. Přicházíme ke kostelu, kde se setkáváme se skupinkou těch, kteří nenocovali v Gerniku. Prohlížíme si interiér pravoslavného kostela s pestrobarevnými malbami na stěnách. V deset přijíždí náš autobus ze Svaté Heleny s druhou částí expedice. Přebalujeme věci na další cestu a vyměňujeme si zážitky.

Dočerpáváme vodu v místní hospodě. Před odjezdem je společná modlitba. Ještě běžím na záchod a když se vracím, před autobusem křísí Lídu (tu nejmladší ze všech Líd), kterou asi zmohlo horké počasí. Naštěstí byla za chvíli v pořádku na nohou.

Nastupujeme do autobusu a odjíždíme směr Bulharsko. Po pár kilometrech se před námi otevírá pohled na Dunaj, podél kterého jedeme ještě několik desítek kilometrů. Zastavujeme u sochy Decebala, krále Dácie. Fotíme sochu a Dunaj. Za chvíli už zase jedeme. Kluci cestou hrají na kytary.

Silnice tu mají zajímavé. Občas je to téměř polní cesta, takže jedeme krokem a autobus se kymácí ze strany na stranu. Ale naštěstí to bylo jen pár úseků. Zastavujeme na benzince kvůli obědu. Otec Roman vytahuje chleby, nakoupené ve Svaté Heleně. Jsou čerstvé a pěkně křupavé. Hledáme stín, protože na slunci je strašné horko, ale moc stínu tu není. Krájíme chleba na karimatce přímo u čerpací stanice. Po chvíli nám chce paní prodavačka něco sdělit. Někdo si myslí, že nás vyhazuje, ale pak jsme pochopili, že nás posílá za budovu, kde je trochu stín. K chlebům si dáváme sýr.

Blížíme se k hraničnímu přechodu do Bulharska. Lída zjišťuje, že má doklady dole, takže na celnici musí ven a najít je.

A jsme v Bulharsku. Po cestě probíhají přednášky sourozenců Svobodových. Kája + Růža o pamětihodnostech Banátu a Vojta o historii Banátu.

Přijíždíme do města Vidin v severozápadním cípu Bulharska a zastavujeme u Kauflandu, kde otec Roman s Pattym nakupují jídlo na nadcházející přechod přes pohoří Rila.

My ostatní se vydáváme do města ke katedrále, ale nějak ji nemůžeme najít. Máme jen hodinu, tak spěcháme. Zkouším navigaci v mobilu, ale nedaří se mi chytit signál. Nakonec jsme ji přece jen našli. Jdeme se podívat dovnitř.

Vracíme ke Kauflandu. Přemýšlím, že bych si mohl obstarat bulharské leva. Mám v plánu je vybrat z bankomatu, což je prý nejvýhodnější. Jeden bankomat je u Kauflandu. Domlouvám se s Tondou, Vláďou, Kamilem, Fandou a otcem Tomášem, že provedu jeden výběr pro nás šest, ať to máme za jeden poplatek (tedy vlastně přes kartu mBank bez poplatku). Chci vybrat 500 leva, ale bankomat mi víc nechce dát, protože maximum na jeden výběr je 400 leva. To se mi zdá i na bulharské poměry docela málo, ale co už... Vybírám tedy co jde. Jdu hned do Kauflandu něco utratit. A hlavně rozměnit velké bankovky. Kupuji si alespoň ovoce.

Pokračujeme v cestě směr pohoří Rila, které leží v jihozápadní části Bulharska. Ve 20:00 zastavujeme na večeři, máme chleba se salámem a taky meloun.

V autobuse proběhlo vysílání rádia краставица (čti Krastavica - bulharsky okurka) s moderátory Editou a Tomášem. Některé hlášky se fakt povedli :) Někdo (asi řidiči) pak pouští italské disko hity...

Padl návrh na puštění filmu. Hlasujeme o dvou. Vyhrál film 50 na 50 nad Nedotknutelnými o pouhý jeden hlas. Přijíždíme do vesnice Borovets, kde je jedno z největších lyžařských středisek v Bulharsku. Už je tma. Domlouváme se na následný třídenní přechod a stavíme stany na parkovišti vedle busu. Doufám, že nebude foukat, protože do asfaltu se kolíky fakt blbě zapichují :) Hodně lidí spalo bez stanu. Proběhla i mše svatá, kterou jsem nějak prošvihl, i když jsem na ni původně chtěl jít.

Středa 21. srpna

/přechod pohoří Rila, 1. den/

Skupinka asi šesti lidí (Martin, Honza, Edit, Terka a možná ještě někdo, už nevím) vyrazili brzy ráno, protože šli do hor pěšky už z Borovce.

My ostatní vstáváme mezi sedmou a osmou. Snídáme jogurty s marmeládou nebo nutelou a chléb. Vykoupili jsme veškerý chleba ve dvou místních obchodech. Rozdělujeme se do skupinek na vaření. Jsem s Jendou, Terezkou, Filipem, Vítkem, Luckou a Maruškou.

Kolem desáté odcházíme k lanovce. Ještě čepujeme vodu z kohoutku na parkovišti. a kupujeme si za 10 leva lístek na lanovku. Zjišťujeme, že když na Bulhary mluvíme česky, tak celkem rozumí. Hodně slov je podobných. Jsme ve výšce 1315 m.n.m. Nasedáme po dvou lidech do kabinek. Prý máme přestoupit na Middle Station, ale druhá lanovka asi nejela, tak jsme nakonec nepřestupovali.

Za půl hodiny jsme o 1000 metrů výš v nadmořské výšce 2369 metrů. Je krásné počasí, jen trochu fouká vítr. Všude kolem jsou nádherné výhledy na pohoří Rila.

Martin a Honza (alias Sysel) nahoru vyvezli melouny. Jeden z nich byl ale shnilý a tak za trest skončil pod skálou.

Na obzoru je vidět náš dnešní cíl – hora Musala (2925 m.n.m.), nejvyšší hora Bulharska i celého Balkánu. Ze začátku se jde po rovině, občas i z kopce. Přicházíme k chatě Musala, kde máme první větší zastávku.

Odtud to začíná být do kopce. Pěkná cesta, která tu doposud byla, se mění v kamenitou stezku. Výhledy jsou čím dál hezčí – vrcholky hor a jezera. Přicházíme k další chatě (2720 m.n.m.). Musala se přibližuje, ale to nejprudší stoupání nás ještě čeká. Dáváme si chleba se sýrem a salámem. V chatě se dá i něco koupit. Dozvídám se, že s námi už nejde Patty. Prý si narazil koleno a vrátil se k lanovce a zpět do Borovce.

Stoupáme dál a v tom nám jdou naproti Martin s Honzou, kteří vyrazili brzy ráno a Musalu už zdolali. Po náročném závěrečném stoupání jsme na vrcholu. Takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyl. 

Fotíme sebe i hory, zpíváme českou hymnu, Vínečko bílé a další hity. Lída připravuje foťák na hromadné foto.

Na Musale je meteorologická stanice a taky obchod, který je ale zrovna zavřený. Právě totiž vykládají věci z přepravní lanovky, pomocí které nahoru dopravují jídlo, pití a veškerý materiál.

Poté, co jsme si dost užili nejvyšší hory, tak pokračujeme dál. Klesáme, ale už docházejí síly. A pomalu i voda, ale není kde načerpat.

Po kamenitém terénu přicházíme na travnaté sedlo, kde budeme tuto noc bydlet. Stavíme stany a připravujeme se na mši svatou. Hodně tu fouká a je čím dál větší zima.

Po mši vaříme polévku a maso z konzervy. Ještě měla být společná modlitba, ale nevím jestli byla. Zalézám rychle do spacáku a modlitbu mám individuální. Vítr se pěkně opírá do stanu. Oficiální večerka je ve 22:00, ale hodně lidí šlo spát dřív.

Čtvrtek 22. srpna

/přechod pohoří Rila, 2. den/

V noci dost foukalo a byla zima, asi kolem osmi stupňů. Vstávám v půl osmé. Snídani děláme v závětří na skále, protože u stanů se to nedá. Kamil vaří vodu, pijeme čaj. Dávám si kroasan a broskev. Je zatažano a valí se přes nás mraky. Na cestu vyrážíme kolem deváté.

Ze začátku je zima, ale stoupáme a brzy začínáme sundávat oblečení. Následuje klesání a tím pádem se i zvyšuje teplota. V údolí vidíme jezero Beli Iskar. Zastávky jsou častější, protože ti vepředu jdou o dost rychleji, než ti vzadu. Osobně volím rychlejší tempo, protože pomalá chůze mě zbytečně unavuje. Má to výhodu, že člověk má pak delší přestávky. Případně se může vrátit a pomoct někomu s batohem.

Přicházíme k rozcestníku. Nedaleko je chata Granchar, kde by měla být voda. Proto několik nejsilnějších borců vyprazdňuje krosny, vybírají ode všech prázdné PET lahve a jdou pro vodu. Chtěl jsem jít taky, ale mezitím jsme začali z posledních zbytků vody vařit. Tentokrát máme pouze polévku a k ní chleba.

Po obědě je mše svatá na schodech u základů jakési budovy. Nevím, jestli to je zřícenina nebo něco nedostavěného. Základy vypadají rozpadle, schody naopak jako nové. Po mši balíme a pokračujeme směrem k Ribni Ezera. Teď je to pro změnu zase do kopce.

My co jdeme rychleji se vracíme, abychom pomohli děvčatům s batohy. A taky Fandovi, který má problémy s koleny. Holky většinou nechtějí batoh vydat. Naopak Fanda pomoc vítá už zdálky :)

Kolem jsou krásné výhledy. Je polojasno a už ani příliš nefouká. V dálce vidíme tři divoké koně, každý má jinou barvu.

Konečně jsme objevili vodu. Super. Vytéká z trubky a je to docela silný pramen. Ideální místo na kempování. Můžeme tu umýt sebe i nádobí po večeři. Stavíme stany. Někteří se šli mýt o něco dál do nějaké tůně. Někdo šel i do plavek, přestože voda je dost studená. Já jsem zvládl jen nohy...

K večeři děláme těstoviny s tuňákem.

Přišli nás navštívit ty tři koně, které jsme viděli cestou. Blížíme se k nim, zpočátku utíkají, ale pak dovolí se přiblížit. Fotíme koně i západ slunce, který právě nastává. Dokonalá romantika :)

Jde kolem rodina českých turistů. Říkají, že prý před pár dny potkali jiné Čechy, kteří vypili nějakou špatnou vodu a bylo jim dost špatně. To není moc povzbudivé...

Kněží nás svolávají k večerní modlitbě. Ta proběhla v kruhu v centru našeho tábořiště. Musíme dávat pozor kam šlapeme, všude jsou „pozůstatky“ po koních :)

Kolem deváté sháníme suché dřevo na oheň. Snažíme se to zapálit, ale oheň nechce hořet. Ale nakonec se po Kamilově vytrvalém foukání rozhořel. Večerka je klasicky v deset, tak už není moc času, ale jsme dál od stanů, abychom nerušili ty, co už chtějí spát. Ale oheň je příjemný, protože se ochlazuje. Po desáté jdu zalézt do stanu. U ohně se zpívalo do půl jedenácté.

Ležím ve spacáku, dělám si poznámky pro deník a nedaleko slyším dusot kopyt divokých koní. Doufám, že někomu neproběhnou stanem...

Pátek 23. srpna

/přechod pohoří Rila, 3. den/

V noci a hlavně k ránu je opět slyšet koně, jak řehtají a běhají kolem tábořiště. Vstáváme v půl osmé. Je o dost větší zima než včera, takže se mi nechce ze spacáku. Zrovna začíná svítat a na stěně stanu se zvláštně odráží světlo. Tuším, že je to jinovatka.

Je to tak. Stany jsou krásně omrzlé. Je zcela jasno a slunce i přes mráz začíná hřát. Je nádherné ráno. Snídáme müsli a čaj. Postupně přichází mraky, ale vypadá to, že bude polojasno. Na protějším svahu je stádo koní. Je jich o dost víc jak včera. Sušíme omrzlé stany a vypadá to, že nikomu se nechce balit. Nakonec přece jen vyrážíme na další cestu. Máme skluz. Čeká nás ještě tříhodinová cesta k jezerům Ribni Ezera, kde jsme původně měli být už včera.

Opět jsou všude krásné výhledy na okolní hory a jezera. Skupina se roztahuje čím dál více. Některým už nejspíš docházejí síly, i když si to nechtějí přiznat. My rychlejší se vracíme pro batohy holek a Fandy.

Děláme další větší zastávku. Je tu pěkný výhled na Musalu. A taky trochu sněhu. Děláme společné foto s Musalou v pozadí.

Pokračujeme dál, čeká nás těžký postup traverzem a různé sestupy a výstupy po kamenech. Domlouvám se s Fandou, který už sotva chodí, že půjdu napřed a vrátím se pro jeho batoh. Došel jsem až k výhledu na Ribni Ezera a pak kus zpátky za Fandou.

Opět přestávka a focení nad Ribni Ezera. Moc krásné místo. Následuje prudké klesání k jezerům, kde je turistická chata. Fanda jde domlouvat jídlo. Mezitím se někteří jdou koupat. V chatě si dáváme polévku a fazole s chlebem za 5,5 leva. Výborný oběd. Zjišťuji, že je tu elektrika, tak toho využívám a nabíjím mobil. Aspoň jsem tu nabíječku netáhl přes celou Rilu zbytečně :)

Poté se jdeme koupat do jezera. Já tam namáčím jen nohy, voda je šíleně studená a navíc není příliš teplo.

Ve tři hodiny je mše svatá před chatou. Začíná se zvedat vítr a spadlo i několik kapek. Raději přetahuji přes batoh pláštěnku, ale naštěstí zbytečně. Ještě dobíráme v chatě vodu a jdeme směr Rilský monastýr. Ze začátku je větší klesání po kamenech a podél řeky. Sem tam je polozbořený most. Pak začíná štěrková cesta, po které jdeme nezvykle rychle, takže kilometry jen odsýpají. Ale je to unavující. Zastavujeme jen výjimečně. Modlíme se cestou růženec.

Začínáme potkávat čím dál více turistů. Není tu signál, takže nemůžeme poslat zprávu k autobusu. Přicházíme k místu, které se jmenuje Kirilova polyana. Zde začíná asfaltka. Plán je takový, že se utáboříme a počkáme na autobus, který sem snad bude moct dojet. Ale stále tu není signál.

Zastavujeme, odpočíváme a v tom si někdo všiml, že o 100 metrů dál stojí naši řidiči, otec Roman a autobus! Jdeme tedy k autobusu, kde Sui smaží ryby, ale ty nejsou pro nás, protože nás tak brzy nečekali :)

Tak jsme nakonec přece jen překonali Rilu za tři dny. Podle Kamilova odhadu jsme ušli 55 km (první den 12, druhý 15, a třetí asi 28 km).

Je tu restaurace, nebo spíš hospoda, kde nás nechají vedle na malé louce postavit stany. Děláme večeři - rýže se zeleninou a s tuňákem. S Vítkem jsme to ještě zajedli loveckým salámem, který mi zbyl. V devět hodin je společná modlitba. Poté jdeme před hospodu posedět. Martin a Tomáš ladí hudební nástroje a hrají nám i místním bulharům, kteří sedí vedle. Fanda objednává Rakiju - místní druh pálenky. Kluci přestali po desáté hodině hrát, aby zachovali večerku a noční klid. Jdu spát kolem jedenácté, protože jsem strašně unavený.

Bulharům se asi nelíbí, že kluci nehrají, tak pouští svoje rádio na plný pecky. Vzhledem k tomu, že máme stany hned vedle, tak se spát opravdu nedá. Hudba hraje do pozdních nočních hodin. Tuto noc jsem se příliš nevyspal :)

Sobota 24. srpna

/Rilský monastýr, Kazanlak/

Vstávám v půl osmé, nevyspalý, ale aspoň trochu odpočatý. Snídáme u altánku vedle hospody. Máme chleba s nutelou nebo se sýrem a nebo müsli. Po snídani rychle balíme a odjíždíme v 8:45 do sedm kilometrů vzdáleného Rilského monastýru. Několik lidí jde k monastýru pěšky kolem poustevny sv. Ivana Rilského.

Autobus nás vyložil kus před klášterem, protože přímo u něj je velký provoz. Ke kláštěru přicházíme kolem půl desáté. Dohodnutý sraz je v 11:00 před klášterem. Kdo tam nebude, tak prý bude muset dojet do Kazanlaku po vlastní ose.

Prohlížíme si tento monumentální klášter, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Pepa zde má přednášku o klášteře. Navštěvujeme kostel upostřed. Někdo kupuje suvenýry a pohlednice. Chceme se podívat do vyšších pater, ale u všech schodišť je špagát. Tak ho drze obcházíme a jdeme nahoru. Dlouho jsme tam nebyli. Za chvíli přichází pán a jsme vykázáni s tím, že tam nemáme co dělat. Pán si ale nevšiml, že o patro výš je ještě jedna rychlejší skupinka, takže ti mají štěstí. Za chvíli tam jsou stejně skoro všichni od nás :)

V jedenáct se scházíme před klášterem. Nastupujeme do autobusu. Následuje klasická otázka: „Jsme všichni?“. Nejsme... chybí Lucka a Maruška (aneb Čechy a Morava). Otec Roman chce jet, s tím, že mají smůlu a musí dojet sami. Martin se nabízí, že tu s nimi zůstane. Fanda mu dává pokyny, jak se dostanou do Kazanlaku. Pak někoho napadlo, že to není jejich chyba, protože se nedozvěděli, že se změnilo místo srazu. Martin s o. Romanem je tedy jdou hledat. Po dvaceti minutách jsme všichni. Doteď si nejsem jistý, jestli to mysleli vážně, že by je tam nechali :)

Vyrážíme směr Kazanlak. Cestou probíhají přednášky o Rile (Dáša), Co se říká o Bulharech (Filip) a Kurz Bulharštiny (Jana). Poté koukáme na film Nedotknutelní, který jen těsně prohrál v minulém hlasování. Někteří se snaží spát. Po filmu jsou přednášky o pravoslavné liturgii (bohoslovec Lukáš), o jídle (Vláďa) a o Kazanlaku (já).

Kolem páté hodiny odpoledne přijíždíme do Kazanlaku do Saleziánského střediska mládeže. Ubytováváme se, holky nad kostelem, kluci ve dvou místnostech v přízemí v hlavní budově a kněží v domečku vedle. K večeři máme párek a brambory. Asi 10 lidí jde hrát fotbal. Chtěl jsem nejdřív taky, ale raději si jdu dát sprchu. Mají tu sprchu i záchod v jednom, podobně jako v Rumunsku v Gerníku :)

Večer je mše svatá a po ni nám místní salesián povídá něco o středisku. Poté nás Fanda vede do New Yorku, což jsem místní výborná restaurace. Mají tam bulharské speciality a pizzu. Pivo se zde neměří na litry, ale na metry. Pokud si dobře vzpomínám, tak za celý večer se vypilo 4,5 metru piva :)

Já pivo nemusím, tak si dávám americkou limonádu a pizzu „New York“. Kluci hrají téměř celý večer na kytary, zpívá se a pak i tancuje. Zpět do střediska se vracíme kolem jedné v noci. Někdo jde spát dovnitř, někdo ven na hřiště. Já zaléhám pod přístřešek vedle hřiště.

Neděle 25. srpna

/Kazanlak, Šipka, Buzludža/

Budíček je v půl osmé. Ke snídani máme jogurty a chleba. V devět hodin slavíme s místní farností nedělní řeckokatolickou mši svatou, a to v Bulharštině. Patty nám rozdal texty... v azbuce :) Naštěstí jsem se za těch pár dní už stihl naučit většinu znaků, takže aspoň vím, na které jsme stránce a dokážu rozluštit některá slova :) Každopádně to byl pro nás středoevropany nevšední zážitek, protože řeckokatolická liturgie se od té římskokatolické dost liší.

Po mši svaté jdeme do města a Fanda nás provází. Nejprve nás vede k pekárně, kde si můžeme velmi levně koupit jídlo. Pak se jdeme podívat na typickou bulharskou tržnici. Kupuju si alespoň broskve. Jinak mě nakupování čehokoliv vůbec neláká.

Jdeme kolem mešity. Chceme se podívat dovnitř, ale je zavřeno. Jde ale kolem nějaký pán, se kterým se Fanda dává do řeči. Nakonec pán donesl klíče, tak jsme mohli dovnitř. Při vstupu nás čekal menší šok. Ve vstupní místnosti na stole ležela pistole. Říkám si, že je to asi v mešitě normální. Naštěstí to byla jen plastová hračka pro děti. Ale dost divná hračka... Zouváme se a prohlížíme si mešitu.

Další místo, které navštěvujeme, je pravoslavný kostel. Na rozdíl od ostatních místních kostelů se liší tím, že je uvnitř světlý. Obvykle jsou zdi pravoslavných kostelů začouzené od velkého množství hořících svíček.

Dále se jdeme podívat do Thrácké hrobky, přesně řečeno do její kopie, protože originál je pro veřejnost uzavřen. Vstup je za 1 leva. Dovnitř vede úzký průchod. Hrobka je menší, než jsem si představovat. Má v průměru necelé dva metry a na výšku asi 2,5 metru. Fotíme se uvnitř.

Odtud jdeme kolem budovy, kde je originál hrobky. Procházíme centrem města, přes náměstí a kolem kulturního domu. Fanda nám ukazuje obchod, kde můžeme kupovat suvenýry.

Pak máme rozchod, někdo šel na jídlo, někdo si udělal siestu v parku. Kolem druhé se vracíme do střediska.

Odjíždíme autobusem do vesnice Šipka, kde je kostel Narození Páně. Byl postaven jako památník vojáků padlých v Rusko-turecké válce, stejně jako památník Šipka, ke kterému jedeme po prohlídce kostela. Až na vrchol památníku Šipka vede nějakých 1150 schodů. Z vrcholu památníku je krásný výhled do okolí. Uvnitř je muzeum.

Poté přejíždíme ke 12 kilometrů vzdálenému komunistickému monstru Buzludža, které zdálky připomíná UFO. Komunisti ho postavili tak, aby byl větší a na vyšším kopci, než památník Šipka. Prostě komunisti...

Tato stavba je sice oficiálně uzavřena, ale je tam úzký průlez, kterým se dá dostat dovnitř. Nikdo se o budovu nestará, takže postupně chátrá, případně je demolována návštěvníky-výtržníky. Uvnitř je nepořádek, střecha je děravá, mozaika Lenina a Marxe postupně opadává. Dílo je to zajímavé a děsivé zároveň. Ale jsou odtud pěkné výhledy na okolní kopce.

Když vylézáme ven, potkáváme skupinu asi pěti Bulharů, kteří se tam také jdou podívat. Ale musí si počkat, protože nás je hodně a lézt můžeme jen po jednom.

Cestou zpět do Kazanlaku se na moment zastavujeme u bulharské pračky koberců. V autobuse po dlouhé době opět vysílá rádia Krastavica. Úspěšnosti prvního vysílání ale bohužel nedosáhlo.

V Kazanlaku jsme kolem osmé. Dnes máme Bulharskou večeři – tarator. Po večeři dostal Honza příležitost předvést nám, čím se živí. Jeho muzikoterapie byla velmi zajímavá, přestože jsem se zúčastnil jen jako fotograf a divák.

Dnešní den jsme zakončili v kostele krásnou adorací před Nejsvětější svátostí.

Pondělí 26. srpna

/Kabile, Sinite Kamani, Černé moře/

Vstáváme už v půl sedmé, v sedm je snídaně. Balíme se a v půl deváté odjíždíme směrem na východ. Nemusíme si s sebou brát všechny věci, protože se ještě budeme do Kazanlaku vracet. V deset zastavujeme u města Kabile, kde je archeologické muzeum. Prohlížíme si muzeum i vykopávky okolo. Někteří stihli vyběhnout i na nedalekou skálu.

V 11:00 je odjezd a kolem poledne přijíždíme do města Sliven. Dáváme jsme si oběd, chleba se sýrem a připravujeme se na následný výšlap na Sinite Kamani, neboli Modré kameny.

Někdo jede lanovkou za 4 leva. Pěšky to trvá hodinu a půl. Vyrazil jsem ve skupince s Martinem, Edit, Kájou a Terkou. Zanedlouho se ukazuje, že cesta, kterou jsme se vydali, není zrovna ideální. Sice je o dost kratší, než značená stezka, ale zato o dost náročnější. Je pořádné horko, takže o to je výstup těžší. Naštěstí po nějaké době přicházíme ke značené stezce a potkáváme další skupinku.

Na vrchol přicházíme kolem druhé hodiny odpolední a setkáváme se s ostatním. Nezbytné vrcholové foto. Je tu vysílač a nějaká budova. Asi půl kilometru odtud je lanovka. Odpočíváme na skále a kocháme se výhledy. Pod námi se rozprostírá město Sliven. Sraz máme u autobusu v pět hodin. Jdeme k lanovce a jedeme dolů. Lístek se platí až dole.

V pět odjíždíme směrem k Černému moři. Cestou zastavujeme u benzínky. Ve večerních hodinách projíždíme Burgasem a po pravé straně se objevuje moře. Hledáme vhodné místo pro přespání. Aleš se odvážně pouští s autobusem na polní cestu, která je víc křivá než rovná, ale povedlo se. Tleskáme mu. Dojeli jsme až k pláži. Je tu sice docela dost odpadků, ale taky pěkná písčitá pláž.

Někteří to nevydrželi a hned skočili do moře. Namáčím tam aspoň nohy, což má ale jeden nepříjemný důsledek. S mokrýma nohama pokrytýma pískem nás Aleš nepustí do autobusu. Musím holt počkat, až uschnu a písek opadá.

Začínáme vařit – těstoviny s masem. Váhám, jestli stavět stan. Ale asi to bude jistější, navíc je tu dost vlhký mořský vzduch. Po večeři máme společnou modlitbu, kterou vede bohoslovec Tomáš. Poté jdeme na pláž. Opět kytary a zpěv. Dlouho jsem ale nevydržel. Spánek mě nahnal do stanu.

Úterý 27. srpna

/Černé moře, Nesebar, Stara Zagora/

Tuto noc jsem se vyspal nejlépe za celou dobu. Mořský vzduch mi evidentně vyhovuje. Oficiální budíček je tradičně v půl osmé, ale vstávám už v sedm, abych se stihl vykoupat. Krásný východ slunce nad mořem. Plavu asi 20 minut. Snídáme a v 8:45 odjíždíme do nedalekého města Nesebar.

Aleš nás vyložil u mostu nebo spíš hráze spojující historické město na poloostrově od moderního města na pevnině. Procházíme uličkami a prohlížíme památky. Jsou tu dokonce dvě české restaurace. Dosud jsme se drželi alespoň trochu pohromadě, ale později jsme se roztrhali na menší skupinky. Jdeme přes hráz do pevninské části města. Přidávám se k největší skupině. Hledáme nějakou vhodnou a levnou restauraci. Nakonec jdeme do jedné pizzerii. Dal jsem si jen palačinku. Je kolem desáté, na oběd je ještě brzo. Po siestě jdeme na nákup do supermarketu a pak čekáme, než Martin, Honza a Káťa najdou poštu. Mezitím jsem si skočil pro zmrzlinu.

Nakonec se přesunujeme na pláž. Hledáme ostatní. Někdo říká, že jsou napravo, tak jdeme na pravou stranu pláže. Když tam dojdeme, tak se dozvídáme, že většina lidí je na levé straně, ale nakonec zůstáváme na místě, protože tu je sprcha. Jdeme se koupat, je kolem druhé. Nejdřív plaveme dál o břehu, ale hned na nás píská plavčík, protože už jsme za bójkou. Tak se vracíme blíž ke břehu.

Hrajeme různé hry, kouhoutí zápasy, a podobně :) Kolem třetí vylézáme z moře. Jdu se osprchovat, ale voda ze sprchy je tak neskutečně studená, že tam vydržím asi jen pět vteřin :)

Jdeme na stejné místo, kde nás Aleš ráno vyložil. Cestou si kupuju kousek pizzy. Autobus přijíždí v 16:00. Kupodivu došli všichni. Tentokrát máme zpoždění jen tři minuty. Odjíždíme do vnitrozemí směrem ke Kazanlaku. V buse nám otec Roman rozdává kroasany. Cestou je přednáška o historii Bulharska (Vítek) a o Černém moři (Fanda ml.).

V sedm přijíždíme do Staré Zagory, kde máme melounovou pauzu. Každá skupinka dostává celý meloun. Poté nás Fanda bere do cikánské čtvrti (machaly), kde můžeme vidět, jak zde místní obyvatelé bydlí. Není to zrovna příjemný pocit. Foťák raději ani nevytahuji. Na okraji čtvrti mají Salesiáni, podobně jako v Kazanlaku, středisko, kde se snaží budovat důstojné zázemí pro romské děti.

Vracíme se k busu, blíží se déšť. Někteří dobíhají už za lijáku. Je to pořádná průtrž. Kolem půl osmé přijíždíme do Kazanlaku, kde už neprší.

Kuchaři vaří večeři a ostatní jdou na Anežčinu přednášku o fotografování. Vzhledem k tomu, že má k dispozici projektor a profesionálně připravenou prezentaci, tak je to jedna z nejlepších přednášek celé expedice. Prezentace se promítá na stěnu venku před kostelem.

V půl desáté je mše svatá a po ní večeře, nudlová polévka a bramborová kaše s rybou. Venku u hřiště se pak utvořila menší diskuzní skupinka, kde se povídá až do půlnoci. Jdu spát opět ven, protože dlažba už stihla po dešti uschnout.

Středa 28. srpna

/Maglizh, kříž na skále, vodopád/

Vstávám v 7:15. V půl osmé má Tomáš v kapli připravenou modlitbu. Ke snídani je chleba se salámem nebo nutelou, případně marmeládou. V 8:45 odjíždíme do nedalekého města Maglizh. Sui má přednášku o literatuře. Zadává nám celodenní úkol. Máme si po skupinách připravit nějakou scénku.

Jdeme na výšlap. Nejprve ke klášteru, kde navštěvujeme kostel a také nabíráme vodu. Poté jdeme dál do kopce až k pěkné vyhlídce na skále s křížem. U skály nás čeká menší zkouška našich horolezeckých schopností. Lezeme po jednom. Všichni jsme to zvládli vylézt až nahoru, ať už v pohorkách, sandálech nebo na boso. Nahoře se asi půl hodiny kocháme, děláme společné foto a modlíme se Anděl páně. Je tam Kudlanka nábožná. Možná se modlila s námi :)

Pak opět lezeme dolů, to už jde hůř, než nahoru, ale všichni to zvládají. Pod skálou je svačina. Pak začínáme sestupovat do údolí, směrem k vodopádu, ale ze začátku nevíme kudy přesně vede cesta. Nakonec přicházíme opět ke klášteru a jdeme po známé cestě až k řece. Je tam most, na kterém visí bulharská vlajka. Nedaleko stojí Mercedes se značkou C 222222.

Jdeme krásným údolím potoka, který je plný větších či menších kamenů. Občas jsou kolem skály. Musí se často brodit řekou z jedné strany na druhou. Testuju pohorky, impregnace proti vodě evidentně funguje. Asi ve dvou třetinách potkáváme otce Romana a Pattyho, kteří už jdou od vodopádu.

Po hodině a půl jsme u cíle. Čekal jsem cokoliv, ale že to bude tak krásné místo, jsem si nepředstavoval. Velká tůň obklopená téměř ze všech stran vysokými skálami a asi deset metrů vysoký vodopád. Nebyli jsme tam sami. Byla tam už nějaká rodinka nejspíš bulharských turistů. Dělám jednu fotku za druhou. Hodně lidí se jde koupat, někdo i s oblečením. Všichni si to užívají.

Za chvíli ale musíme vyrazit na zpáteční cestu, protože musíme být ve čtyři u busu. Zpátky to jde rychleji, protože je to mírně z kopce po proudu řeky. Baví mě skákat po kamenech, ale občas až příliš riskuji. Málem se mi povedlo nabrat vodu do bot, ale naštěstí jsem to ustál.

Přicházíme do města před obchod. Jdu si koupit něco na zub. Sraz má být ve čtyři hodiny, ale jsme tu dřív. Všichni to stihli.

Nastupujeme do zcela čistého autobusu. Řidiči se rozhodně nenudil, zatímco jsme byli na výletě.

Vracíme se do Kazanlaku. Chvíli hrajeme fotbal. Pak přišel slejvák i s krupobitím.

V 17:15 je mše svatá, po ní ještě chvíli zpíváme v kostele. Nasleduje vaření večeře, balení a příprava scének. Jednak literární scénky od Sui a pak někteří dostali scénky kvůli tomu, že někdy přišli pozdě do autobusu. Naše skupina se rozhodla sepsat legendu "O vzniku balkánského sýra". Ale nestihli jsme to celé.

Jednotlivé scénky pak probíhají na hřišti. Velký úspěch má píseň „Byl jeden kněz...“ v podání Terky a Anežky, s Martinovým doprovodem na kytaru. Na závěr má bohoslovec Tomáš přednášku o hudbě. Společně s Martinem nám krásně zahráli nějakou bulharskou lidovku. Po scénkách a po večeři je adorace.

Pak jdeme opět do New Yourku, kde se, jak jinak, hraje a zpívá až do pozdních nočních hodin. Kdyby nám servírka nedonesla účet, protože už zavírali, tak bychom tam možná byli až do rána. Individuální placení v Bulharsku nějak nefunguje, takže jsme to museli dát dokupy a zaplatit hromadně.

Do střediska přicházíme kolem jedné. Jdeme spát s vědomím, že budeme vstávat už za tři hodiny. Někteří údajně nešli spát vůbec.

Čtvrtek 29. srpna

/Sofie, nocleh v Maďarsku/

Vstáváme už po čtvrté hodině. Nakládáme věci do busu a loučíme se s Kazanlakem. Odjíždíme do Sofie. Jede s námi nový cestující – dobrovolník Filip, který se s námi vrací do ČR. Ale přesto nás jede méně. Otec Roman a Patty zůstávají v Kazanlaku, kde jim začíná dvoutýdenní dovolená, na kterou přijede i tým z DCŽM Mamre v Osové Bítýšce.

Do hlavního města Bulharska přijíždíme v osm. Prohlížíme si katedrálu Alexandra Nevskiho a centrum. Jdu s Terkou, Jendou a Sui. Chvíli s námi jde i otec Ladislav. Vydáváme se nějakou ulicí mimo centrum. Moc netušíme kam jdeme, ale zatím aspoň trochu tuším odkud jdeme :) Asi po půl hodině to otáčíme a jdeme jinou ulicí zpět.

Hledáme záchod, ale marně. Zkoušíme to v mekáči, ale to nevyšlo. Jenda, Sui a Terka se jdou podívat do kostela, já jdu mezitím hledat záchod do podchodu u stanice metra. Marně. Říkám si, že v tomhle městě asi záchody nemají, tak to vzdávám. Navštěvujeme další kostel, je tam bohoslužba. Jdeme zpět k busu a v parku nacházíme toi-toiku, aspoň něco :). Sraz máme v deset u katerdály. V 10:10 odjíždíme směr domov.

Cestou je přednáška o Sofii (Martin). Přejíždíme hranice do Rumunska. Pokouším se spát, ale moc to nejde. 

Cestou koukáme na filmy Zelená míle a pohádka Nejkrásnější hádanka. A pak jsou přednášky, které ještě nebyly. Svatí Bulharska (Terka), Mýty a legendy (Lída), Sporty na Balkáně (Edit), Tradice, zvyky, folklór (Káťa + Anička (Martin)).

Filipovi není dobře, tak zastavujem. Posouvá se čas o hodinu zpět. Místo deseti je najednou devět hodin. Na hranicích s Maďarskem jsou dlouhé kolony, čekáme skoro hodinu. Autobus jede krokem nebo vůbec. Aspoň se dá chodit na záchod „za jízdy“.

Konečně přejíždíme hranice a hledáme místo na spaní. Řidiči musí mít povinnou přestávku devět hodin. Zastavujeme na odpočívadle a stavíme stany. Poté máme na lavičce mši svatou. I přes pozdní čas se nás sešlo hodně. Je před námi poslední noc na expedici.

Pátek 30. srpna

/návrat do Brna/

Budíček v půl sedmé, snídaně a balení stanů. Kolem půl osmě odjezd. Chvíli jedeme po dálnici, ale pak je tam nějaká uzavírka a objížďka. Tvoří se kolony a víc stojíme, než jedeme. Tak aspoň koukáme na filmy. Legenda o svatém Jiří, Hroši v Africe, hra Němý Bobeš od Cimrmanů,...

V jedenáct je pauza na benzínce kvůli jídlu. Přejíždíme Slovensko, kde zastavujeme u benzínky a děláme společné foto. Fotí nás nějaký pán. Blížíme se do vlasti. V buse se kromě kytar, houslí a zpěvu začíná i tancovat v uličce :) Už jsme skoro v Brně. Otec Tomáš hodnotí expedici a děkuje. Do Brna přijíždíme kolem půl čtvrté.

Loučíme se, ale víc než polovina účastníku jde expedici zakončit do pivovaru. Obsazujeme dva stoly. Přichází za námi i „originální“ Anička. Objednávám si polévku a nakládaný hermelín. V 18:00 odcházím, za dvacet minut mi jede vlak. Nějak jsem to špatně odhadl a málem mi ujel. Doběhl jsem do vlaku 2 minuty před odjezdem. Úžasná expedice Bulharsko 2013 je za námi a postupně se vracíme do běžné reality...

 

Kdo to přečetl až sem, tak má můj obdiv. Pokud narazíte na nepřesné, nepravdivé, nebo chybějící informace, tak můžete psát korekce do diskuze. Za všechny chyby se omlouvám :)

Diskuze k expedici

Comments

skvělá poznámka - expedice s vlastní kapelou, tak to jsem ještě nezažila!!!!!

Post new comment

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <p> <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Email addresses will be obfuscated in the page source to reduce the chances of being harvested by spammers.
  • Email addresses will be obfuscated in the page source to reduce the chances of being harvested by spammers.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Email addresses will be obfuscated in the page source to reduce the chances of being harvested by spammers.
  • Email addresses will be obfuscated in the page source to reduce the chances of being harvested by spammers.